Napadlo mne, jak strašná jsem.

23. února 2015 v 19:45 | Welverin |  Vztahy a láska
Jsem hrozná. Jsem tak hrozná, že se divím, že mne někdy někdo mohl mít vůbec rád. A to kupodivu silně a trvale.
Měli mě rádi, aniž bych je žádala, aniž bych to potřebovala a.... aniž bych o to stála.
Jejich pozornost mi vadila, jejich přítomnost mne obtěžovala a jejich láska mne nezajímala.
Jednoho dne mne však napadlo, jak se vůbec opovažuji jim to všechno, co oni dali mě, nevracet.
Jak se opovažuji tím pohrdat?! Kdo si myslím že jsem? Koho má zajímat, že JÁ něčí přítomnost nechci, zrovna když on nebo ona ji chce? Proč mi to tak vadí a proč chci být spíš sama a nechci se přizpůsobit? Proč dokážu naslouchat i vcítit se, ale překonat se a udělat kompromis se mne dotýká? KDO VLASTNĚ JSEM?!

Jsem zrůda. Jsem mrcha, aniž bych si na to hrála a má agrese a tvrdost právě asi byla to, co je tak přitahovalo.
Právě to, že se nikam necpu asi znamená, že oni přijdou sami.
To, že o nic nežádám asi zapříčiní to, že mi něco nabídnou sami. Nečekaně...to mne vyleká, zděsí nebo znchutí a já utíkám.
Kam si myslím, že uteču??
A proč vůbec utíkám? Kolik mám na tomhle světě času že se opovažuji neprožívat ho naplno a dovolit druhým, aby mě měli rádi ? Proč o to nestojím? Proč většinou nestojíme o to, čeho máme dost ?

Kéž bych byla kdysi kýmsi zraněná...abych se mohla učit odpouštět a na druhých se učila znovu věřit...
Kéž bych potřebovala někoho neustále vedle sebe a kéž bych byla vděčná za každou pozornost.
Kéž bych uměla milovat i s chybami a odlišnostmi.
Kéž bych se uměla přizpůsobit.
Kéž bych uměla MILOVAT.

Jenže já jsem ta, kdo ubližuje a oni jsou ti, co i přesto přijdou příště zas.
Jak je tohle možné? Je tolik lidí, kteří by za to dali nevím co... Proč musí člověk dostávat nejvíc toho, co až tak nechce?
Nejhorší je, že to není mou dávnou bolestí, zklamáním nebo strachem z neúspěchu či hádek, potíží...já to prostě NECHCI.

To není asi normální, že?
Ale napadá mne...má smysl se do něčeho nutit?
Přijímat to, co až tak nevyhovuje jen proto, abych neurazila, nebo čekat na to, až přijde to BOOM - něco, co opravdu chtít budu?

Chci obdivovat, chci mít kolem sebe někoho kdo mne inspiruje, obohatí mne, kdo bude smýšlet nápodobně, ne až stejně a kdo nebude stejný jako přes kopírák s davem.
Chci tak moc?
Dští na mne má vlastní hnusota které nerozumím a ve které si zároveň i libuji
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 higurashi-tym-cikady higurashi-tym-cikady | E-mail | Web | 23. února 2015 v 20:24 | Reagovat

Hlavu vzhůru, city nejsou úplně pro každého. Já nemám skoro žádné přátele, ničí společost nevyhledávám a spíš se jí straním, nikoho jsem neobjala a nikdo neobjal mne už pořádně dlouho a když se tak stane, jsou nervózní a ztuhlá a myslím jen na to, jak se vykroutit ze sevření a utéct. Jsou prostě typy lidí, pro které je přirozené heslo "pozor, nehladit!" Není na tom vůbec nic hnusného ani nevhodného, naopak jestli tě někdo nepřímo nutí být s ním, jen proto, že ON to chce, tak tě možná nemá rád tak, jak říká... samotářstvím se rozhodně netrap. A je to 100x lepší než být někým, kdo se musí po někom plazit 24 hodin denně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama