Napadlo mne, jak strašná jsem.

23. února 2015 v 19:45 | Welverin |  Vztahy a láska
Jsem hrozná. Jsem tak hrozná, že se divím, že mne někdy někdo mohl mít vůbec rád. A to kupodivu silně a trvale.
Měli mě rádi, aniž bych je žádala, aniž bych to potřebovala a.... aniž bych o to stála.
Jejich pozornost mi vadila, jejich přítomnost mne obtěžovala a jejich láska mne nezajímala.
Jednoho dne mne však napadlo, jak se vůbec opovažuji jim to všechno, co oni dali mě, nevracet.
Jak se opovažuji tím pohrdat?! Kdo si myslím že jsem? Koho má zajímat, že JÁ něčí přítomnost nechci, zrovna když on nebo ona ji chce? Proč mi to tak vadí a proč chci být spíš sama a nechci se přizpůsobit? Proč dokážu naslouchat i vcítit se, ale překonat se a udělat kompromis se mne dotýká? KDO VLASTNĚ JSEM?!

Jsem zrůda. Jsem mrcha, aniž bych si na to hrála a má agrese a tvrdost právě asi byla to, co je tak přitahovalo.
Právě to, že se nikam necpu asi znamená, že oni přijdou sami.
To, že o nic nežádám asi zapříčiní to, že mi něco nabídnou sami. Nečekaně...to mne vyleká, zděsí nebo znchutí a já utíkám.
Kam si myslím, že uteču??
A proč vůbec utíkám? Kolik mám na tomhle světě času že se opovažuji neprožívat ho naplno a dovolit druhým, aby mě měli rádi ? Proč o to nestojím? Proč většinou nestojíme o to, čeho máme dost ?

Kéž bych byla kdysi kýmsi zraněná...abych se mohla učit odpouštět a na druhých se učila znovu věřit...
Kéž bych potřebovala někoho neustále vedle sebe a kéž bych byla vděčná za každou pozornost.
Kéž bych uměla milovat i s chybami a odlišnostmi.
Kéž bych se uměla přizpůsobit.
Kéž bych uměla MILOVAT.

Jenže já jsem ta, kdo ubližuje a oni jsou ti, co i přesto přijdou příště zas.
Jak je tohle možné? Je tolik lidí, kteří by za to dali nevím co... Proč musí člověk dostávat nejvíc toho, co až tak nechce?
Nejhorší je, že to není mou dávnou bolestí, zklamáním nebo strachem z neúspěchu či hádek, potíží...já to prostě NECHCI.

To není asi normální, že?
Ale napadá mne...má smysl se do něčeho nutit?
Přijímat to, co až tak nevyhovuje jen proto, abych neurazila, nebo čekat na to, až přijde to BOOM - něco, co opravdu chtít budu?

Chci obdivovat, chci mít kolem sebe někoho kdo mne inspiruje, obohatí mne, kdo bude smýšlet nápodobně, ne až stejně a kdo nebude stejný jako přes kopírák s davem.
Chci tak moc?
Dští na mne má vlastní hnusota které nerozumím a ve které si zároveň i libuji
 

Fakta o mě- zběžná

27. prosince 2014 v 20:44 | Welverin |  Já a něco kolem
Napadlo mne napsat sama o sobě pár faktů, jelikož jsem to nikdy nedělala.
Tak tedy:
  • učím se jazyky sama a pak, když mám odpovídat česky, vyjde z toho pojašená hatmatilka
  • neumím psát na papír bez linek- vždy mi to jede šejdrem
  • vždy, když slyším nebo vidím něco podivného nebo směšného, neudržím se a prostě...musím zakoulet očima a třeba ještě odfrknout....nadělalo mi to spoustu potíží :)
  • neumím si lakovat nehty
  • trhání obočí mne bolí víc než ostatní!
  • vyhazuji do koše místo kelímků lžičky...

MILUJU:
  • fantasy věci- obrázky, povídky, knihy, filmy, bájná zvířata a celkové tajemno
  • krajku a to nejlépe černou a je jedno, v jaké podobě ♥

  • kuřecí maso
  • okamžik, kdy čtu knihu, která se mi začíná líbit nebo když má kniha krásnou obálku- nejlépe fantasy
  • když objevím nějakou hru, která mi jde :)
  • když má tělo reálnou podobu, a ne směšné morbidní tvary


  • když prší, padá sníh, kvetou stromy nebo padá listí....
  • latté
  • knihy
  • posilování
  • sněhuláčky jako dekorace
NESNÁŠÍM:
  • extremistické styly jako emo a ty pořezance nevyrovnané
  • když se chci učesat a elektrizuje mi to
  • když musím hodně pít jen proto, že to lékaři říkají
  • když se razí ty děsné trendy, které nikomu nesluší nebo diskriminují určitou oblast populace
  • obočí Cary D. a vůbec ji celou....


  • když není doma mléko
  • když začnu číst knihu, která má krásnou obálku a ukáže se, že je to vlastně o ničem...
  • když se někým inspiruji a pak se ukáže, že mi to tak nejde nebo nesluší :(
  • když jsem já ta jediná, která něco neví nebo neumí
  • mateřství, těhulkování a bydlenování
Tak to je trošinka o mém já- to se člověk nemálo podiví!

Samomluva in my head

17. prosince 2014 v 13:40 | Welverin |  Názory a pocity
Taky to znáte?
Nad něčím přemýšlíte, pořád máte před očima určitý výjev, skutečnost, pocit, starost nebo naopak radost.
Něco jste se dozvěděli, něco jste slyšeli, něco se vás dotklo nebo potěšilo.
Prostě vám pořád něco straší a koluje v hlavě a nejde to utišit.
Pořád k vám něco uvnotř vás mele a mluví, vy mluvíte k tomu, je vám jdno kdy nebo kde, lidé okolo vás na
vás zírají a vy se prostě jen snažíte to uvnitř přehlušit?
Ve dne i v noci, prostě pořád?
To mám teď neustále já.

Člověk by nevěřil, jak vyčerpávající to je.
Hlava vám jede naplno a po čase vám začne říkat i nesmysly.
Pomalu se ze mne stává individuum, které chodí a mluví ke své hlavě a tomu, co je uvnitř.
Mluvím k sobě samé, abych pořád neposlouchala ty hlasy a okamžiky a snažím se zastavit tu zaseklou kazetu.
Kéž by se jí přervala páska!
Mluvím a nabádám toho kecala tam, aby mlčel. Říkám tomu, co není vidět, aby zmlklo a nechalo mne být.
Mluvím k tomu uvnitř mé hlavy a je to, jako kdybych se snažila něco zakřičet na někoho dalšího za zdí.
Tam, kam moje prosba o klid míří, nikdy nedorazila.
Mluvím, i když není o čem. Mluvím o tom, co není, abych to samé po úplném ztišení slyšela zase znova - uvnitř sebe.

Odkud ty hlasy vůbec jdou? Je to hlava, srdce, trup, celé tělo?
A proč nejdou umlčet?
Proč mluví i o tom, co bylo nebo bude a co já neovlivním?

Mám chuť tu hlavu vzít, vysypat její obsah a poznat, jaké to je mít v ní "uklizeno".
Myslím, že mám přesycenou mysl a že s tím souvisí mé potíže se spánkem.

Přála bych si chvíli klidu, kdy se nebudu muset násilím přimět ke zklidnění a tak si nalhávat,
že uvnitř je ticho a na nic nemyslím. Prostě duševně odpočívat. Skutečně nemyslet. Nevědět.

Kdo nebo co mi ukradlo můj klid?
Je to internet a vše, co díky němu zjistím?
Je to svět a vše, co se v něm děje?
Jsou to slova mého okolí, keré nejdou utišit a ne vždy jsou příjemná?
Jsou to mé vlastní obavy a nechuť žít tady a teď, v této hnusné době?
Je to neustálý monolog toho, co být mělo a už nebude?
....Možná....
Vypnout se ta samomluva však nedá.
A tak nezbývá, než naslouchat a snažit se z toho něco vyčíst a občas samu sebe "umluvit".
Třeba mi ten někdo něco důležitého sděluje.....a já to pořád přehlížím.
I have no choice but to listen.